UMĚNÍ

Loke Utgard pracuje s provokativní fotografií a filmem a zkoumá touhu, stárnutí, zranitelnost, sexualitu a hranici mezi fine art a pornografií.

Pro kurátory, galerie, muzea a organizátory výstav, kteří hledají umělce pracující s tělem, intimitou a společenským tabu, představuje následující umělecké prohlášení praxi a její opakující se otázky.

Návrhy výstav a projekcí lze řešit přímo s umělcem. Uveď instituci nebo prostor, kurátorské téma, navrhovaný formát, místo a termíny a práce, které tě zajímají.

Napiš na contact@lokeutgard.com a probereme návrh i dostupnost relevantních děl.

Fotografická díla dostupná k nákupu najdeš mezi limitovanými erotickými a provokativními fine art tisky ve Sběratelských edicích. Dotazy na akvizici a výstavy se řeší odděleně.

contact@lokeutgard.com · Sběratelské edice

Zajímá mě soukromý život a myšlenky pod tou slušnou verzí.

Touha, stárnutí, přitažlivost, stud, fantazie, zranitelnost, sex, kontrola, žárlivost, něha, naděje, odlišnost, ošklivost, humor a všechny věci, které úplně obyčejní lidé nosí uvnitř, zatímco světu ukazují mnohem uklizenější verzi sebe sama.

Tyhle věci nevyhnutelně zkoumám z místa, kde stojím já: jako bílý muž středního věku, který sleduje, jak jeho vlastní tělo stárne, a zároveň si všímá, že zvědavost, touha a představivost nutně nestárnou stejnou rychlostí.

Je tam rozpojení. Trhlina.

A vím, že v tom nejsem sám.

Tolik věcí zůstává nevyřčeno, a přesto každý den tiše sedí v temnějších koutech naší mysli.

Ten rozpor mě fascinuje.

Schránka se mění. Někdy dramaticky. Ale co se stane s člověkem uvnitř? Co se stane s přitažlivostí? Sexualitou? Fantazií? S věcmi, které pořád chceme, ale stále víc máme pocit, že bychom je chtít neměli?

Velká část mé práce začíná u té lehce nepříjemné reakce yuck.

A upřímně řečeno to považuju za dobrou věc.

Často ji následuju jako pes stopu. K nepříjemné myšlence, společensky nevhodné touze, fantazii, kterou chce někdo okamžitě schovat, odmítnout nebo odsoudit.

Příliš starý.

Příliš mladá.

Příliš sexuální.

Příliš hrubé.

Příliš intimní.

Příliš ošklivé.

Příliš moc.

Místo toho, abych hned odvrátil oči, obvykle chci vědět proč.

Někdy nás nepohodlí varuje před něčím důležitým.

Někdy jsme jen došli k jedné z těch neviditelných kulturních hranic, které dávno nastavily předchozí generace, a už velmi dlouho se nikdo nezeptal proč.

Nemám velký respekt k hranici jen proto, že je stará.

To neznamená, že tvořím obrazy jen kvůli šoku. Šok sám pro sebe se velmi rychle stává nudným.

Mnohem víc mě zajímá rozpor.

Krása a rozpad.

Mládí a věk.

Síla a zranitelnost.

Kontrola a odevzdání.

Něha a vulgarita.

Obyčejné a explicitní.

Co ukazujeme a co si myslíme.

Někdy to potřebuje tvář nebo pohled.

Někdy starou ruku na mladé kůži.

Někdy nahotu.

Někdy sex.

Nevnímám to jako oddělené umělecké světy.

Lidské tělo je prostě další jazyk a sexualita je jedna z nejstarších a nejsilnějších věcí, které lidstvo po staletí zároveň slaví, skrývá, reguluje, fantazíruje o nich a předstírá, že na ně nemyslí.

Spoustu stejných otázek zkoumám i filmem.

Fascinuje mě, co se stane, když se žánry, které by údajně měly zůstat oddělené, začnou prolínat.

Krátký film a film pro dospělé.

Drama a pornografie.

Fantazie a realismus.

Fine art a vulgarita.

Něco krásně filmového se najednou stane explicitním.

Něco explicitního odmítne přestat být lidské.

Fantazie může desítky let existovat soukromě v něčí hlavě a nikdy se nevyslovit. Film mi dává možnost nechat ji dýchat, pohybovat se, vytvořit postavy a nakonec se stát fyzicky skutečnou na obrazovce.

To mě zajímá mnohem víc než prostě reprodukovat vizuální jazyk běžné pornografie.

Proč musí uvěřitelný krátký film ustoupit ve chvíli, kdy se sex stane skutečný?

Proč musí explicitní sex najednou opustit postavu, emoci a příběh?

Proč jsme tak v pohodě se simulovaným násilím, smrtí, nenávistí a krutostí, ale pořád nás hluboce znervózňuje, když kamera odmítne odejít z místnosti během jednoho z nejobyčejnějších lidských aktů?

Ty hranice mě zajímají.

A rád je překračuju.

Také mě příliš neohromuje velká část světa, který jsme kolem sebe postavili.

V moderním životě je obrovské množství hraní.

Jak vypadat.

Jak se chovat.

Jaké mít názory.

Jakou morálku ukazovat.

Na koho dělat dojem.

Jak na něj dělat dojem.

Jaké tělo ukazovat.

Jaké touhy jsou přijatelné.

Jaké myšlenky je bezpečné přiznat.

Co musí zůstat skryté.

Budujeme identity pro kolegy, přátele, partnery, cizí lidi a čím dál víc i pro publikum online a pak spotřebujeme obrovské množství energie na jejich udržování.

Každý se stane vlastním malým PR oddělením.

Připadá mi to vyčerpávající.

A často neuvěřitelně povrchní.

Velká část mojí práce se proto zajímá o chvíle, kdy ten naleštěný povrch praskne.

Vteřina, kdy někdo zapomene na pózu.

Myšlenka, kterou by asi neměl přiznat.

Touha, která neodpovídá identitě, kterou ukazuje.

Přitažlivost, která působí společensky nevhodně.

Tělo, které odmítá zůstat mladé.

Emoce, která není hezká.

Fantazie, kvůli které někdo okamžitě řekne: Ne. To je odporné.

Právě tam často začnu být zvědavý.

Posouvám hranice, protože mi ukazují, kde lidé začínají být emocionálně zapojení.

Někdy to dělá práci nepopulární.

Někdy nenáviděnou.

Někdy milovanou.

Někdy se lidé smějí.

Někdy ucuknou.

Někdy se dívají mnohem déle, než čekali.

Všechny ty reakce mě zajímají.

Nepotřebuju zvlášť, aby se všem líbilo, co dělám, a mám velmi malý zájem obrušovat nápady tak dlouho, až se jimi nikdo nemůže cítit dotčený.

Když se všichni okamžitě shodnou, že je obraz vkusný, vhodný a krásný, někdy se ptám, jestli jsem vůbec něco objevil.

Fotografie nekončí u lidí uvnitř rámu.

Člověk, který se dívá, přináší do práce vlastní historii, morálku, přitažlivost, předsudky, zvědavost, stud a nepohodlí.

Dva lidé se mohou dívat na úplně stejný obraz a vidět naprosto odlišné věci.

Jeden vidí krásu.

Druhý obscénnost.

Jeden vidí vykořisťování.

Druhý svobodu.

Jeden vidí humor.

Druhý něco, co by zoufale chtěl nikdy nevidět.

Ta mezera mě obrovsky zajímá.

Někdy si ani nejsem jistý, jestli je skutečným námětem fotografie člověk na ní.

Možná je to člověk stojící před ní.

Zůstávám záměrně soukromý a pracuji pod jménem Loke Utgard.

Příliš nechci, aby se člověk za kamerou stal námětem.

Práce stačí.

A možná je na místě jedno varování.

Asi nejsem pro slabší povahy.